Hivshu2

21. května 2014 v 12:49 |  Šamanské akce (kterých jsem se zúčastnila)
Hivshu2



17.2.2014 Dotek Slunce- Tep života (čajovna Šamanka)
5.12.2014 Putování vesmírem v Galerii cesty ke světlu



Poznámka: pokud na nějakého šamana jdu vícekrát, píšu událost dál a dál ke stejnému odkazu, ale u Hivshu už mám dost informací, proto začínám dalším odkazem (předchozí články viz. Hivshu1 kde naleznete i odkazy na videa).

17.2. byl velmi významný den pro polární Inuity z oblasti Qaanaaq. Bylo předem avizováno, že pro Hivshu je tento den velice významným, neboť to je den, kdy se prvně po čtyřech měsících tmy u nich objevují sluneční paprsky. Sám Hivshu sdělil, že je půlkou u nich doma, či možná více tam, než zde.
Dle sdělení Míši se lidé z té oblasti nepředstavují samy, neboť kdyby tak učinili, vzbudí pozornost předků.

Hivshu mluvil o tom, jak je jiné zažívat období 4 měsíců polární noci a 4 měsíce polárního dne. Během 4 měsíců tmy má člověk mnoho času na introspekci, oči člověka nejsou zatíženy vjemy z okolí a může o sobě a o všem možném lépe přemýšlet (info: i u nás na webových stránkách nabízejí pobyt ve tmě, většinou to bývá na týden, není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, člověku když má čas na přemýšlení a všude kolem je tma, se vše možné vyrojí, objevují se věci, které nemá zpracované atd.)

Tento den Inuité oslavují. Radují se, přichází doba, kdy bude dostatek jídla a světla. Když nám to měl k něčemu přirovnat, sdělil že to je asi jako se děti u nás těší na vánoce, že když oni vidí první paprsky slunce, tak odhazují kožené rukavice a říkají SVÍTÍ, SVÍTÍ...ale zároveň upozornil, že ač svítí slunce, je u nich v tomto období ještě dosti velká zima.
Také sdělil, že mnozí starší tento den berou jako velmi dobrý den na to zemřít Pro naši kulturu toto sdělení zní dosti nepochopitelně, ale oni to mají přesně tak jak to říkají, opravdu to je pro ně dobrý den aby zemřeli i Hivshův otec ten den zemřel. O vzpomínka na mrtvé oživuje vzpomínky.......

Popisoval krajinu u jeho vesnice a horský štít, na kterém se první slunce ukazuje a pomalu sestupuje na plošiny...
Ani neví, jak je horský štít vysoký, neboť Inuité neměří výšku ani vzdálenosti.

S prvním slunečním dnem se vydávají lovci daleko na sever na lov medvědů. V krámech už totiž v té době skoro nic nemají. Je to přesně o tom, že když si neuloví, tak nemají ani v sámoškách jídlo.....není to jako tady u nás jít si nalovit do supermarketu.......

Povídal nám báji o zrození slunce a měsíce: Bylo postaveno iglů, velké iglů. Bylo postaveno jinak než obvykle. Zatímco běžně staví igůlu tak, že ledové bloky se dolují a staví se kolem vznikající jámy, tpto iglů bylo stavěno na rovné ploše a jáma vznikala vedle iglů. Tam se společně všichni sešli, byla schválně zhasnuta světla aby byla tma. Lidé se mazlili a hledali toho pravého partnera. Ať už podle vůně či tělesných proporcí... A tak se stalo, že se takto našel pár a pomiloval se. Oba byli šťastní, jeden v druhém našli toho pravého. Pak se zapálil oheň a oni podle značek které vzájemně na sobě udělali aby se po rozsvícení poznali zjistili, že jsou sestra a bratr Což je u Inuitů zakázaný vztah. Až sestřenice a bratranec z třetího kolene spolu mohou být. Bližší svazky jsou zakázané.... Oba věděli, že našli toho pravého a zároveň jim byla hanba... Ona si vzala kousek zapáleného klacíku a vyběhla ven. On si vzal další a vyběhl za ní... Utíkala kolem iglů a jámy, chtěla asi utéci do jiné vesnice. On ji následoval - viděl ohýnek na konci jejího klacíku... Spadl do jámy a přitom mu jeho oheň zhasl. Pořád však viděl její a snažil
se k ní přiblížit. Vždy, když se přiblížil, byl osvícen světlem jejího plamene. Když se vzdálil, nebyl vidět vůbec. A tak je na nebi věčné svítící slunce, které se měsíc snaží dohonit. Když se přiblíží, je osvícen jejím světlem. Když se vzdálí, ponoří se do tmy.

Když během polární noci vane vichr, nedá se jít lovit. Je třeba počkat, až přejde... V té době chodí místní ven ze stanu pouze zkontrolovat psy, aby se nestalo, že přimrznou ke sněhu. Což se prý může stát, když v blízkosti teplé pokožky roztaje sníh a přitom silně fouká, tak mohou chlupy psa přimrznout ke sněhu......Spíše dají jídlo svým psům než sobě, neboť na jejich pomoci při lovu zvěře jsou závislí....psi jim pomáhají nahánět medvědy. Když lovce psi neposlouchají je v pytli. Když fouká dlouho či hodně, tak se sníh ztvrdne tak, že je jako led. Je velmi tvrdý a velmi kluzký.

Když takhle jednou byla za polární noci velmi dlouhá vánice a nemohli chodit lovit. Když je málo zásob jídla, dostávají jíst jen psy, protože ti jim zajistí v budoucnosti další úlovky. Při této dlouhé vánici jim došlo jídlo. Když v tom k nim přišel místní šaman s liškami v rukách. Sdělil jim, že když už byl venku u svých pastí, pomyslel na jejich, zašel se k nim podívat a nese jim tři lišky, které tam našel. Hivshu i jeho otec se divili, jak je mohl vůbec najít, když jejich pastě jsou daleko od šamanových... Pak nad touto záhadou někdo mávl rukou ve smyslu, vždyť víš, je to přeci šaman.

Inuité se rádi navštěvují. Nikdy se předem neohlašují. Prostě přijdou. Nezamykají dveře. Je smluvený zvyk, že když vcházejí zopakují třikrát domluvená slova (ty jsem si bohužel nezapamatovala). Tak se rozpozná, zda vstupuje člověk nebo duch.

Všechno jídlo, zvířata apod. jsou pro Inutiy předci. Pokaždé, když jedí, mají úctu, že se k nim předek rozhodl přijít a splynout s nimi.

Hivshu tektokrát prohlásil, že není šaman. Že je jen velmi dobrý vypraveč příběhů a že umí zpívat. Ale to prý u nich jiní umí mnohem
lépe.

Má osobní píseň, která se časem vyvíjí a pomáhá mu duchovně na jeho cestě. Zazpíval nám ji za bubnování na jeho buben. V roce 2003 si myslel, že je dokončená, při poslední cestě na slovensko zjistil, že není. Přišla mu nová slova. Střední část písně zůstává již dlouho stejná, mění se začátek a konec.
O přestávce jsme si z toho co tam Hivshu měl mohli cokoliv prohlédnout nebo půjčit, není na to vůbec háklivý. Jeden účastník si půjčil jeho šamanský buben což by málo který šaman blízkému člověku natož v podstatě cizímu. Hivshu na bubínek bubnuje zespoda, protože tak přivolávají předky z dolního světa... ale že jsou i předci, kteří jsou v horním světě.
Já jsem si půjčila kožešinu z ledního medvěda, čekala jsem že bude hebší, ale chlupy byly jako koňské žíně a udivilo mi, že nebyly nijak moc teplé......to u nás máme rukavice více zateplené než byly tyto.
Hivshu vyprávěl příhodu o příbuzném, šamanovi, který připravoval chlapce (syna svého bratra?) na šamanskou cestu. Přitom sestra tohoto chlapce byla na šamanskou cestu povolána předky také. Obvykle o tom skoro nikdo neví, ani v nejbližším okolí. Obvykle jen jeden člověk v blízkosti takového dítěte ví, že bylo povoláno na cestu a jeho rolí je ho učit nebo ho směrovat (hlavní učitelé jsou předci, ale dítě potřebuje někoho i v hmotném světě, aby ho provedl po cestě.) Pak v určitý moment, vejde ve známost, že dítě je na šamanské cestě a některý šaman mu začne předávat znalosti. V tomto případě bylo těžké, aby začal učit onu holčičku, když již připravoval chlapce, jejího bratra. Holčička však byla pro práci nadanější (či vyvolenější) a ukázalo se, že chlapec má roli ji na její cestě pomáhat. Asi proto byl i on vychováván touto cestou.

Obvykle se rodí děti, ze kterých bude jednou šaman, do rodin, kde jsou častěji nemoci. Fyzická síla se nepojí nutně s duchovní silou. Šamani u nich tedy často nevypadají fyzicky silně, ač silní jsou - tím je myšleno i fyzicky. Být šamanem berou jako těžké břemeno. Je to život samotářský, během něhož šaman pozná velký smutek, protože postoupí cesty, které mu ukáží veškerý rozměr smutku v lidských srdcích a oni ho musejí prožít.
Hivshu nám také říkal, jak člověka zahřeje, když přijdou z lovu a někdo jim připraví šálek horkého čaje.........
Akahai :0)

5.12.2014 byl to úžasný a velmi příjemný zážitek. Zavzpomínali jsme si na pana Hájného a jeho dílo. Krásně mi toto setkání rozněžnilo.....a naladilo na vlnu klidu a pohody.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama